HOME


 
 

   
Kdo vládne v Americe ?

Výzkumný tým National Vanguard Books


V současném světě nemá nikdo větší moc, než je ta, kterou disponují manipulátoři veřejného mínění v Americe. Žádný král ani papež ze starých dob, žádný generál – dobyvatel ani vysoký hodnostář nikdy neměli moc, která by se vyrovnala, byť i vzdáleně té, kterou má v ruce tucet lidí řídících americká masmédia.

Jejich moc není vzdálená a neosobní, dosahuje do každého amerického domova a svou vůli prosazuje prakticky v každou denní hodinu. Tato síla utváří myšlení většiny občanů – mladých i starých, chudých i bohatých, prostých i komplikovaných.

Masmédia pro nás vytvářejí naši představu světa a potom nám říkají, co si máme o této představě myslet. V podstatě všechno, co víme – nebo co si myslíme, že víme – o událostech mimo naše blízké sousedství a okruh známých, k nám přichází přes noviny, časopisy, rádio nebo televizi.

Nejde jen o těžkopádné potlačování některých zpráv nebo bezostyšné propagování historii zkreslujících televizních dokumentárních dramat, což především charakterizují techniky manipulování s názory, které jsou pánům médií vlastní. Zkoušejí to na nás ve zprávách i zábavě, nenápadně a důkladně.

Například způsob, jímž jsou ovládány zprávy: některé věci jsou zdůrazněny, některé potlačeny; reportér oznamuje zprávy různým tónem, různými slovy, doprovází výrazy tváře, jsou různé druhy titulků a obrazového doprovodu a všechny tyto věci podvědomě a velmi silně ovlivňují způsob, jakým si přebíráme to, co vidíme a slyšíme.

Nakonec samozřejmě sloupkaři a glosáři odstraní z našich myslí i ty nejmenší pochyby, takže si myslíme přesně to, co máme. Za použití pečlivě vyvinutých psychologických technik směrují naše myšlenky a názory tak, abychom se mohli zařadit do přikyvujícího davu. Říkají nám, jaké přesné postoje máme zaujímat vůči různým druhům lidí – vidíme to jasně v televizních seriálech, naučíme se podle nich reagovat i tím politicky správným způsobem.

Například rasově smíšený pár bude všemi ostatními respektován, oblíben a ve společnosti hýčkán, stejně jako vysoce postavený černý vědec či obchodník, citlivý a nadaný homosexuál, chudý, ale čestný a těžce pracující přistěhovalec z Mexika. Na druhém pólu stojí bílý rasista – tj. každý uvědomělý bílý člověk, který se nevraživě dívá na míchaní ras nebo rychle se zatemňující rasovou situaci v Americe – vykreslený v nejlepším případě jako opovrženíhodný fanatik, kterému ostatní postavy zlořečí, v nejhorším případě je to nebezpečný psychopat fascinovaný střelnými zbraněmi, který je nebezpečím pro všechny zákon dodržující občany. Tento bílý rasista se stal oblíbenou postavou televizních pořadů.

Průměrný Američan, kterému každodenní sledování televize zabere velmi mnoho času, rozlišuje fiktivní seriálové situace a realitu jen velmi špatně, pokud vůbec. Odvolává se na televizní situace, tvrzení a postoje herců, stejně jako na tvrzení a postoje lidí sobě rovných v reálném životě. Již příliš mnoho Američanů nahradilo skutečný život falešnou realitou z televizního prostředí. Takže když scénárista prostřednictvím dialogů vyjádří souhlas s chováním a postoji jedné postavy a nesouhlas s postavou jinou, uplatňuje mocný tlak na miliony diváků, kterým tím podsouvá jeho vlastní názory a pohledy.

Stejně jako s televizní zábavou je to i se zprávami, ať už jsou vysílány v televizi, v rozhlase nebo vytištěny v novinách. Na této formě řízení myšlenek je obzvlášť zákeřné to, že i když si uvědomujeme, že zprávy jsou ovlivňovány, mají na nás i přesto vliv. Tak je to díky tomu, že byly vytvořeny jakési hranice pro to, co se vůbec může vysílat a tím i omezené spektrum názorů, které jsou tolerovány.

Jako příklad si vezměme třeba úpravu zpráv o Středním Východě. Někteří komentátoři jsou při každém svém vystoupení až otrocky proizraelští, zatímco ostatní se zdají být skoro neutrální. Ale nikdo se neopovažuje ani naznačit, že vláda Spojených Států v arabsko-židovském konfliktu stojí na špatné straně a že vyslání armády Spojených Států do Iráku, což je hlavní soupeř Izraele na Středním Východě, prospělo spíše Izraeli než Spojeným Státům. Takže tady je zavedeno názorové spektrum od „skoro neutrální“ po silně proizraelské.

Dalším příkladem jsou média v Jižní Africe. Někteří komentátoři při oznamování zpráv o rasových nepokojích ve své vlasti vypadají skoro nezúčastněně, zatímco v hlasech jiných je slyšet otevřenou nenávist k bílým Jihoafričanům a neskrývají obdiv k černým. Všichni reportéři bez výjimky stojí stejně na straně černých.

Většina Američanů si vůbec neuvědomuje, že jsou manipulováni. Dokonce i občan, který si stěžuje na ovlivněné zprávy do této pasti padá také, protože se svým „jiným“ názorem poslouchá jen ty komentáře, které mu vyhovují a myslí si, že unikl. Pánům médií stačí, zastáváte-li názor uvnitř povoleného spektra. Jiné pohledy na věc se stejně (pokud tomu lze zabránit) nedostanou k očím a uším veřejnosti.

Tvarování mozků je jednotné. Všechna média – televize, noviny, rádia, časopisy, knihy, filmy – mluví stejnou řečí, navzájem se podporují. Krom několika málo výjimek neexistuje žádný odpor, žádný alternativní zdroj informací, který by se dostal k masám a dovolil jim udělat si vlastní názor odlišný od toho, který je jim vnucován. Lidem se dostává jediného pohledu na svět – svět, ve kterém všichni proklamují rovnost ras, neomylnost židovské pohádky o holocaustu, špatnost všech pokusů o zastavení přílivu ilegálních přistěhovalců, nebezpečí v povolení občanů držet zbraň, morální rovnost všech sexuálních orientací a vhodnost „pluralitní“, kosmopolitní společnosti, která je lepší (údajně) než společnost homogenní. Takto vypadá pohled na svět vytvořený pány médií, pohled hodící se jejich vlastním cílům. Vyvíjejí neustálý tlak, aby přesvědčili lidi, že jejich pohled je ten nejlepší. Lidi jim své názory přizpůsobí, volí v souladu s nimi a utváří podle nich i své životy.

 

Televizní vysílání

A kdo jsou ti všemocní vládcové médií ?

Abychom dostali prozatím i neúplnou odpověď, vezměme si televizní vysílání, které se nepochybně stalo médiem nejsilnějším, médiem jež určuje způsob myšlení i chování nejen Američanů, ale i lidí na celém světě.

Nepočítáme-li jisté specializované kabelové systémy orientující se na zprávy, ve skutečnosti všechny národně i mezinárodně vysílaná televizní zpravodajství ve Spojených Státech shromažďují, filmují, vydávají a vysílají pouze tři společnosti: American Broadcasting Companies (ABC), Columbia Broadcasting System (CBS) a National Broadcasting Company (NBC). Většina televizních zábavných programů, které Američané sledují, je vysílána těmito vysílacími společnostmi. Každá z těchto společností je už dlouhou dobu (od 32 do 55 let) pod absolutní kontrolou jediného muže, který si na všechny úrovně zaměstnanců dosazuje lidi dle svého vlastního výběru tak, aby se všechno dělo jedině a pouze s jeho dohledem a podle jeho přání. Ve všech případech je tento člověk žid.

Do roku 1985, kdy se ABC spojila s Capital Cities Communications, newyorským společenstvím médií, byl předsedou rady ředitelů a vrchním výkonným úředníkem – CEO této společnosti Leonard Harry Goldens – žid. Stál v čele společnosti od té doby, co se stal presidentem předcházející společnosti, American Broadcasting – Paramount Theatres, což bylo v roce 1953 (Společnost v roce 1965 změnila jméno na American Broadcasting Companies). V rozhovoru otištěném 1.dubna 1985 v Newsweeku se Goldenson chlubí: „Tuto společnost (ABC) jsem vybudoval z ničeho.“

Podle dohody o spojení z roku 1985 se Goldenson stal předsedou výkonné rady nové společnosti – Capital Cities / ABC.

Přestože předsedou CEO společnosti Capital Cities je nyní Thomas Murphy (nežidovského původu), nepokusil se nahradit lidi dosazené do ABC Goldensonem a společnost si dodnes udržuje svůj židovský charakter.

CBS byla více než půl století pod vládou Wiliama S. Paleyho. Paley, syn židovských přistěhovalců z Ruska, opustil rodinný podnik, obchodování s doutníky, už v roce 1928, kdy mu bylo 27 let, aby za 50 000 dolarů koupil společnost United Independent Broadcasters. Přejmenoval ji na Columbia Broadcasting System a stal se jejím presidentem. V roce 1946 se stal předsedou výkonné rady a tuto pozici si udržel až do svého částečného odchodu do důchodu v roce 1983.

Když v roce 1985 nezávislý reportér nežidovského původu Ted Tiner učinil nabídku na koupi CBS, v zasedacích síních správních rad všech médií vypukla panika. Turner si nadělal jmění reklamami a potom vytvořil úspěšnou společnost CNN vysílající přes kabelovou televizi. Ačkoli Turner v CNN umístil mnoho židů na klíčové pozice a nikdy se veřejně nevyslovil proti židovským zájmům, je to muž se silným egem a velká osobnost. Byl označen Paleym a ostatními židy v CBS jako nekontrolovatelný: neřízená střela, která se v budoucnu může obrátit proti nim. A co víc, židovský novinář Daniel Schorr, který pro Turnera pracoval, veřejně prohlásil, že jeho bývalý šéf nemá rád židy.

Aby zabránili Turnerovi koupit CBS, šéfové společnosti pozvali židovského miliardáře, divadelního, hotelového, pojišťovacího a cigaretového magnáta Laurence Tische, aby zahájil „přátelské“ převzetí společností, a tak je od roku 1986 Tisch předsedou a CEO společnosti CBS a odstraňuje zde jakýkoliv náznak nežidovského vlivu.

NBC byla původně součástí Radio Corporation of America (RCA), která byla po čtyřicet let (počínaje rokem 1930) řízena Davidem Sarnoffem, dalším židovským přistěhovalcem z Ruska. Když Sarnoff v roce 1970 zemřel, vedení po něm převzal jeho syn Robert. V roce 1986 se General Elektric Co. spojila s RCA, a tak je nyní NBC celá součástí General Elektric.

Vedení General Elektric se doposud nepokusilo změnit židovský „profil“ NBC ani nahradit židy sedící na klíčových pozicích. A co víc, na důležitá místa byli dosazeni další židovští pracovníci, například Steve Friedman najatý v květnu 1990 jako výkonný producent Nočních zpráv NBC, jehož v lednu 1993 nahradil Jeff Zuker.

 

Zábavní průmysl

Neobyčejná koncentrace židů v televizním průmyslu určitě objasňuje mnoho z předpojatosti televizních zpráv. Stejně důležitá jako řízení televizních zpráv je také televizní zábava, která je pro ovlivňování způsobu myšlení strategicky důležitější. Desítky miliónů lidí, zvláště mladší generace, se na zprávy vůbec nedívá – mají naladěny zábavné programy. A právě na pole zábavy se židé zaměřili nejdůkladněji.

Muž stojící v čele oddělení zábavy v CBS se jmenuje Jeff Sagansky. V ABC je zábavní oddělení řízeno dvěma muži – Ted Harbert řídí obchodní část oddělení a Stuart Bloomberg je v čele programové části. V roce 1980 se stal presidentem NBC Enterteiment Brandon Tartikoff, na tomto místě byl po deset let – dokud ho v roce 1990 nepovýšili na předsedu představenstva. Když v roce 1991 opustil NBC, aby usedl na předsednickou židli v Paramount Pictures, novým presidentem se stal Maren Littlefield.

Sagansky, Bloomberg a Littlefield vybírají programy, které jejich společnosti mohou vysílat: hry, rozhovory, situační komedie, historická „dokumentární dramata“, rodinné seriály, dobrodružné seriály, speciální pořady. Říkají výrobcům, co chtějí vidět v programech. Vetují všechno, co se jim nehodí a nezamlouvá. Určují, jakým směrem bude program zaměřen. Rozhodují, která propagandistická témata nacpou do vysílání: sňatky příslušníků různých ras, homosexualitu, feminismus, kontrolu střelných zbraní, opětovná předvedení holocaustu, nebezpečí „bílého extremismu.“

Pouze jeden ze 36 občanů USA (2,8 %) je žid. Ale skoro všichni, kteří utvářejí koncept reality mladých lidí nejen v USA, představu o dobru a zlu, o vhodném a nevhodném chování, jsou židé. Přesněji řečeno, Sagansky a Bloomberg jsou židé, stejně tak Tartikoff. Littlefield je jediná osoba nežidovského původu ve vedení televizních společností, která má vliv na utváření zábavných programů za poslední léta.

Toto židovské řízení amerického zábavního průmyslu a jeho vliv na psychiku lidí jde ještě mnohem dál – zahrnuje skoro všechno, co vychází z Hollywoodských filmových studií. Časopis American Film z května 1990 vydal TOP 10 amerických zábavních společností a jejich CEO a seřadil je podle velikosti (příjmy z roku 1989).

Byly to v sestupném pořadí tyto společnosti:

Time Warner Commnunications (Steven J. Ross)
Walt Disney Co. (Michael D. Eisner)
NBC (Robert C. Wright)
Paramount Communications (Martin S. Davis)
CBS (Laurence A. Tisch)
20th Centaury Fox Film Corp. (Barry Diller)
Columbia Pictures Enterteiment (Victor A. Kaufman)
Viacom Inc. (Sumner Redstone)
Capital Cities – ABC (Thomas S. Murphy)
MCA Inc. (Lew Wasserman)

Z těchto desíti společností je v osmi CEO Žid (Ross, Eisner, Davis, Tisch, Diller, Kaufman, Redstone a Wasserman). Jen dvě společnosti mají v čele nežidovského muže – NBC a Capital Cities – ABC, ale ta má žida v čele zábavního oddělení. Od průzkumu v roce 1989 samozřejmě nastaly nějaké personální změny. Když v říjnu 1989 japonská firma SONY Corporation koupila Columbia Pictures, Victor Kaufman byl nahrazen Peterem Guberem, také židem. Guberovým nadřízeným je místopředseda SONY Michael P. Schulhof, který zorganizoval zábavní společnost Matsuhita, rivala SONY, ale Wasserman zůstal na svém místě. Je všeobecným pravidlem, že Japonci jsou při svých koupích amerických společností motivováni pouze ekonomickými zájmy, a tak propagandu ponechávají židům. Ve většině případů jsou židé zprostředkovateli těchto japonských výkupů médií. Stejně jako Schulhof zařídil pro SONY koupi Columbie, obchod Matsuhita – MCA byl věcí židovského magnáta ve světě médií Michaela Ovitze a židovského obchodníka a politika z Texasu Roberta Stausse, pozdějšího vyslance George Bushe v Moskvě.

Steven J. Ross zemřel v prosinci 1992, a tak je nyní na postu předsedy a CEO v Time Warner Gerald Levin, také žid. Barry Diller opustil Fox v únoru 1992, Rupert Murdoch, majitel News Corporations, rodičovské společnosti Foxu, po několik měsíců Fox řídil, ale v prosinci 1992 byl Peter Chernin, bývalý předseda zábavního oddělení Foxu, povýšen na předsedu 20th Century Fox Films Corporations. Chernin je také žid. Pod ním, jako prezident zábavního oddělení Foxu, je od listopadu 1992 Sandy Grushow, také žid.

Sumner Redstone (narozen jako Muray Rothstein) získal v roce 1989 větší důležitost – zároveň s tím, jak dvě z podílnických společností Viacomu, MTV a Nickelodeon, získávaly stále větší a větší pozornost mladých diváků. Redstone, kterému patří 76 % Viacomu (asi tři miliardy dolarů) je největším jednotlivých dodavatelem propagace míšení ras k očím bílých teenagerů a mladších v Americe i Evropě. MTV pumpuje svůj rasově smíšený rock a rapová videa do 210 milionů domácností v 71 zemích a má hlavní kulturní vliv na teenagery po celém světě. Nickelodeon dosud sleduje největší část dětského publika, od 4 do 11 let, v Americe, a kanál se začíná roztahovat i do Evropy, větší část jeho pořadů není zatím tak nehorázně blbých (což je obchodní známka MTV), ale Redstone postupně pošťuchuje repertoár prezentovaný dětským divákům směrem k úrovni MTV. Je těžké uvěřit, že tak vysoký stupeň ovládání zábavního průmyslu židy nastoupil bez předchozí domluvy a naprosto záměrně.

 

Rozhlasové vysílání

„Velká trojka“ televizních společností – ABC, CBS, NBC – má nejen prakticky skutečný monopol na komerční televizní vysílání v USA, zaútočila také na rozhlasová vysílání, zvláště pak v posledních letech.

Po mnoho let byl jejich jediným srovnatelným soupeřem Mutual Broadcasting System (MBS) s 941 rozhlasovými stanicemi (ovšem žádnými televizními) po celé zemi. Byl veden Martinem Rubensteinem, židem. V roce 1985 se stal CEO a předsedou MBS Norman J. Pattiz, také žid. O dva roky později Pattiz přes svoji společnost Westwood One Inc. koupil NBC Radio Network od General Elektric. Stanice MBS a NBC udělaly z Pattize muže číslo dvě v národním vysílání, za Capital Cities (ABC). Současný vicepresident MBS pro vysílání zpráv Ron Nessen (bývalý tiskový mluvčí Bílého domu za vlády Geralda Forda) je také žid.

 

Noviny

Denně vycházející noviny jsou v Americe druhým nejvíc ovlivňujícím médiem hned po televizi. Každý den je prodáno (a předpokládejme tedy, že přečteno) 63 milionů deníků. Tyto miliony jsou rozděleny mezi asi 1 640 různých listů. Dalo by se očekávat, že tak vysoké číslo různých novin vycházejících po celé Americe je bezpečnou zárukou proti většinovému řízení a překrucování zpráv. Bohužel tomu tak není. Mezi novinami je méně soupeřivosti, méně nezávislosti a mnohem méně názorů většiny, než by se dalo očekávat.

Pouze 412 (25 %) z 1 640 má náklad vyšší než 100 000 výtisků. Jen pár jich je dostatečně velkých, aby si mohly udržovat vlastní reportéry pro práci mimo „svá“ území, zbytek je na nich závislý, a to co se týče všech národních i mezinárodních zpráv.

V pouze 54 amerických městech vychází více než jeden deník, a jejich případné soupeření je velmi často více než formální, asi tak jako mezi ranním a odpoledním vydáním novin jednoho majitele. Příkladem jsou ranní News a odpolední Times v Huntsville (Alabama), ranní Post Herald a odpolední News v Birminghamu (Alabama), ranní Register a odpolední Press v Mobile (Alabama), ranní Union a odpolední Republican ve Springfieldu (Massachusetts), ranní Post Standart a odpolední Herald Journal (New York) – všechny tyto listy patří bratrům Newshousovým, což je jasným důkazem více než nedostatku soupeřivosti mezi americkými deníky. Také to ilustruje nenasytnost, kterou židé ukazují všude, kde mohou uplatnit svůj vliv na manipulování a názory lidí. Newhousové vlastní 31 deníků včetně několika velkých a důležitých jako třeba clevelandský Plain Dealer, newarktský Star-Ledger a neworleanský Times-Picayune, dále největší národní obchodně vydavatelský konglomerát Random House se všemi jeho pobočkami, dále společnost, pak ještě nedělní přílohu Parade s nákladem asi 22 milionů výtisků každý týden, asi dva tucty hlavních časopisů (např. New Yorker, Vogue Mademoiselle, Glamour, Vanity Fair, Bridge´s, Gentleman´s Quarterly, Self, House and Garden (a všechny časopisy, které patří pod Conde Nast Group).

Toto židovské impérium bylo založeno Samuelem Newhousem, ruským přistěhovalcem. Když v roce 1979 ve věku 84 let zemřel, odkázal své společnosti (v odhadní ceně 1,3 miliardy dolarů) svým dvěma synům, Samuelovi a Donaldovi. Spolu s mnoha dalšími přírůstky se hodnota Advanced Publications vyšplhala na dnešních cca 8 miliard dolarů.

Takové nenasytné požírání novin rodinou Newhousů bylo z velké části umožněno skutečností, že noviny nejsou podporovány svými čtenáři, ale reklamními partnery. Je to příjem z reklam, nikoliv drobné sesbírané od čtenářů, co zajišťuje vydavatelům plat a majitelům zisk.

Když se velké společnosti ve městě rozhodnou, že budou, co se reklamy týče, ignorovat jedny noviny a ty druhé upřednostňovat, zvýhodněné noviny samozřejmě jen pokvetou, zatímco ty druhé budou pomalu umírat. Od začátku tohoto století, kdy se židovská obchodní moc v Americe stala dominantní ekonomickou silou, nastal náhlý růst počtu amerických novin v židovských rukou doprovázený úbytkem počtu soupeřících nežidovských novin – a to především jako důsledek výběrové reklamní politiky židovských spoluobchodníků. Navíc dokonce i ty noviny, které dosud nejsou v židovských rukách, jsou tak silně závislé na příjmu z reklam od židů, že i jejich reportáže a komentáře jsou z velké míry podřízeny židovským rozmarům. Stejně jako kdekoliv jinde i v novinařině platí „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“.

 

Troje židovské noviny

Potlačení soupeřivosti a rozvoj místních monopolů na šíření zpráv a názorů charakterizují růst židovské vlády nad americkými, ale nejen nad nimi, novinami. Výsledná schopnost židů používat tisk jako nejsilnější nástroj židovské politiky nemůže být ilustrován lépe než na příkladu tří amerických nejprestižnějších a nejvlivnějších listů: New York Times, Wall Street Journal a Washington Post. Tyto tři listy, ovlivňující americký finanční i politický kapitál, jsou novinami, které určují trendy a vůdčí linie pro skoro všechny ostatní noviny. To jsou ty, které rozhodují, co je zpráva a co není, a to na národní i mezinárodní úrovni. Ony tvoří zprávy, ostatní je prostě kopírují. A všechny tyto troje noviny jsou v židovských rukou.

NEW YORK TIMES je neoficiální společenský, módní, zábavní, politický a kulturní průvodce „národem“. Říká americkým „měšťákům“, které knihy kupovat a na které filmy jít, jaké názory momentálně „frčí“, kteří politikové, vzdělavatelé, duchovní vůdci, umělci a obchodníci jsou právě teď v kurzu. Po několik desetiletí v minulém století to byly čistě americké noviny.

New York Times založili v roce 1851 dva Američané, Henry J. Raymond a George Jones. Po jejich smrti byly noviny roku 1896 odkoupeny z Jonesovy pozůstalosti bohatým židovským vydavatelem Adolphem Ochsem. Jeho prapravnuk, Arhur Ochs Suzberger jr., je momentálně vydavatelem a CEO N.Y.Times. Výkonným editorem je Max Frankel a obchodním editorem Joseph Lelyveld. Oba jsou židé. Rodině Suzebergerových patří také (mimo N.Y.Times Co.) dalších 33 listů, včetně Boston Globe (koupeno v červnu 1993 za 1,1 miliardy dolarů) dále 12 časopisů (např. McCall´s a Family Circle s nákladem více než 5 mil. výtisků), sedm televizních a rádiových stanic, kabelový televizní systém a tři knižní vydavatelství. New York Times News Service rozšiřuje novinové příběhy, nejzajímavější články a fotografie New York Times po drátě do dalších 506 novin, tiskových agentur a časopisů.

Podobná národní důležitost je přikládána WASHINGTON POSTu, který zavedením svých agentů do vládních agentur ve Washingtonu získává ještě teplé informace ze zasedání federální vlády. Washington Post stejně jako New York Times má nežidovský původ. Byl založen roku 1877 Stilsonem Hutchinsem, od něhož noviny roku 1905 koupil John R. McLean a později je zdědil Edward B. McLean. V červnu 1933, v době krize, noviny dospěly k bankrotu a koupil je Eugene Meyer, židovský finančník a bývalý obchodní partner nechvalně proslulého Bernarda Baruche, průmyslového magnáta Ameriky první světové války.

Washington Post nyní řídí Katherine Meyer Grahamová, dcera Eugena Meyera. Je hlavním akcionářem a předsedkyní představenstva Washington Post Co. V roce 1979 učinila svého syna Donalda vydavatelem novin. Ten nyní zastává ve Washington Post také funkce presidenta a CEO.

Washington Post Co. vlastní mnoho dalších holdingových společností v oblasti novin, televize a časopisů (za povšimnutí stojí druhý nejoblíbenější týdeník Newsweek).

WALL STREET JOURNAL, jehož se každý pracovní den prodá 2,1 milionů výtisků, je deník s největším nákladem. Patří společnosti Dow Jones and Co., newyorské korporaci, která vydává dalších 24 deníků, mezi jinými také finanční bulvární týdeník Barron´s. Předsedou a CEO společnosti je Peter R. Kann, žid. Kann zastává také post předsedy a vydavatele Wall Street Journal.

Ostatní newyorské noviny nejsou v o mnoho lepších rukou než New York Times a Wall Street Journal. V lednu 1993 byly newyorské Daily News odkoupeny z pozůstalosti židovského magnáta v oblasti médií Roberta Maxwella (narozen jako Ludvík Hoch v Československu) židovským obchodníkem s nemovitostmi Mortimerem B. Zuckermanem. Village Voice je v osobním vlastnictví Leonarda Sterna, židovského miliardáře, majitele Hartz Mountain, firmy dodávající potřeby pro domácí zvířata. New York Post, trpící mnoha krutými finančními problémy, si rok mezi sebou přehazovaly jako horký brambor společnosti obzvláště odporných židovských miliardářů – Peter Kalikow, Steven Hoffenberg, Abraham Hirshfeld a australský novinový baron Rupert Murdoch.

 

Ostatní média

S ostatními médii je to prakticky stejné jako s televizí, novinami a rádiem. Vezměte si třeba časopisy zabývající se politikou. Ve Spojených Státech vycházejí jen tři, které za něco stojí: Time, Newsweek, a U.S.News and World Report.TIME s týdenním nákladem 4,1 miliónů výtisků, je vydáván pobočkou Time Warner Commnunications, novým konglomerátem ve světě médií, který vznikl roku 1989 spojením Time Inc. s Warner Communications. CEO v Time Warner Communications, jak již bylo řečeno, je žid Gerald Levin.

NEWSWEEK je vydáván společností Washington Post Co., jak víme je pod vedením židovky Katherine Meyer Grahamové. Jeho týdenní náklad je 3,2 miliónů výtisků.

U.S.NEWS AND WORLD REPORT s týdenním nákladem 2,3 miliónů výtisků vlastí a vydává již zmíněný Mortimer B. Zuckerman, který je šéfredaktorem magazínu. Zuckermanovi patří i Atlantic Monthly a newyorské bulvární noviny Daily News.

Nebo se podívejme na knihy – ve Spojených státech jsou tisíce vydavatelů, a mezi těmito tisící není mnoho těch, kteří nejsou vůbec, nebo jen minimálně ovlivňováni židy. Někteří z nich se odvažují vydávat knihy neschválené židovským establishmentem. Ale všichni tito vydavatelé jsou malí a jejich knihy se jen velmi zřídka dostanou do rukou té velké spoustě Američanů, kteří si kupují knihy v drugstorech (něco jako smíšené zboží), nebo v knihkupectvích, jejichž prodejny jsou po celých Státech. Mezi obrovskými vydavatelskými konglomeráty je situace kupodivu docela dobrá. Ze šesti největších knižních vydavatelství podle Publishers Weekly patří židům jen tři. Jsou to největší Simon and Schuster, a šestá Time Warner Trade Group (včetně Warner Books a Little Brown).

Už jsme se zmínili o tom, že Random House vlastní rodina Newhouseů a že Gerald Levin je CEO v Time Warner Communications, jehož divizí je Time Warner Trade Group. Simon and Schuster je pobočkou Paramount Communications (bývalé Gulf and Wastern Inc.), jejímž předsedou a CEO je Marti S. Davis, což také víme.

Další vydavatelství zvláštního významu je Western Publishing. Přestože je až 13. největší v USA, je největším vydavatelem dětských knih s více než 50% trhu. Předsedou a CEO této společnosti je Richard Bernstein, žid.

To jsou fakta vypovídající o tom, kdo řídí americká a potažmo i světová média. Každý, komu se chce strávit pár hodin ve velké knihovně a prohlížet současné ročenky rádiového a televizního průmyslu a nahlížet do tiráží novin a časopisů nebo registrů korporací a jejich úředníků, si může jejich pravdivost ověřit. Je to nezpochybnitelné, a když takovou věc předložíte nějakému židovi, obvykle použije vyhýbavé taktiky. Vítězoslavně vám oznámí: „Ted Turner není žid“, jako kdyby se mluvilo o něm. Jsou-li zatlačeni do rohu, okamžitě vytáhnou antisemitismus. A je to hlavně strach z tohoto obvinění, co nutí lidí znající fakta k mlčení.

Ale my tyto informace a důležité skutečnosti nesmíme držet v tajnosti. Židovské řízení amerických masmédií je nejdůležitější věcí v životě nejen pro Američany, ale i v celém dnešním světě. Nic, ani mor, hlad, ekonomický kolaps, dokonce ani jaderná válka není pro budoucnost lidstva nebezpečnější. Tím, že necháváme židy řídit naše zábavní a informační média, jim vkládáme do rukou strategický vliv na náš politický systém a v podstatě řízení vlády. Také jim dáváme možnost ovlivňovat myšlení a duše našich dětí, jejichž postoje a ideje jsou formovány více židovskými filmy a televizí než rodiči, školou nebo čímkoliv jiným.

Židy řízená zábavní média nás už po léta přesvědčují, že homosexualita je naprosto běžný a přijatelný způsob života, že není nic špatného na tom, vezme-li si bílá žena černého muže, že je nežádoucí a zpátečnické mít národní cítění, že potrat je pouze umělé přerušení (!?) těhotenství, že euthanasie je ulehčení odchodu z tohoto světa nemocnému člověku atd. atd.

 

Naše odpovědnost

Musíme zabránit dalšímu rozšiřování tohoto jedu mezi naše lidi a musíme zlomit moc těch, kteří tento jed šíří. Bylo by velmi netolerantní, kdyby tak velká moc byla soustředěna v rukou jakékoli cizinecké menšiny. Ale s židy, s jejich tři tisíce let trvajícím ničením národů starověkým Egyptem počínaje a Ruskem zatím konče, kteří mají tuto obrovskou moc ve svých rukou, je to úplná sebevražda. Samozřejmě skutečnost, že tolik bílých Američanů dnes žije s jakýmsi pocitem viny a sebenenávisti a snaží se svou vlastní rasu v podstatě zničit, je vina židovských vlivů na světová média.

Když už jsme přijali skutečnost, že židé řídí média, musíme teď bezpodmínečně udělat něco, co jejich nadvládu zničí. Musíme se propracovat od ničeho až ke smetení této nepřátelské síly, která své smrtící drápy zatíná do našich lidí, do jejich myslí a duší pouští svůj jed.

Nezničíme-li my je, zničí oni nás !

Začněme bojovat proti tomuto nevyhnutelnému konci !


Pozn. PSN:
Tento překlad pochází asi z roku 1996 a je dílem Hnutí Národního Sjednocení. Takže údaje jsou poněkud zastaralé. Aktuální zpracování této studie v anglickém jazyce lze najít na stránkách: http://www.natall.com/who-rules-america 
 

 
 


HOME